.ARACHNÉ        a.pavouk4.jpg (14991 bytes)

 

                                                                                     

 

arachnespin.jpg (4232 bytes)

 

"... Jak se jen dotklo to kouzlo neblahé vlasů, všechny jí splynuly s hlavy a s nimi chřípě i uši, hlava se úplně smrskne, ba celým tělem se zmenší. Po stranách namísto nohou jí visí tenounké prsty, ostatek všecko je břich. I nyní však vypouští z něho vlákna a pavoukem jsouc jak dříve se zabývá tkaním."

Proměny římského básníka Ovidia (43 př.n.l. - asi 18 n.l.)

 

arachne.gif (6686 bytes)Která tkadlena skončila jako hrůzu nahánějící členovec - pavouk? Jednalo se o   lydskou dívku Arachné.
Kdo a za jaké provinění ji takto potrestal?  V pavoučici ji proměnila samotná bohyně Pallas Athéna.  pallasathene.jpg (9905 bytes)

 

A jaké bylo dívčino provinění? Vlastně žádné, ale toufla si vyzvat nerudnou a na svoji zručnost a chytrost žárlivou ženštinu jinak moudrou Athénu na souboj (či soutěž)  v tkalcovském umění. Taková nehoráznost! Uznejte! Ještě ke všemu ten spratek byl možná lepší, než velevážená a mocná Athéna. Takže co jiného by si Arachné zasloužila...

Na obrázcích vidíte jak umělec zachytil soutěž a proměnu Arachné v pavouka

                                                          

arachne3.jpg (33050 bytes)    arachne4.jpg (32316 bytes)

 

 

 

a.pavouk2.jpg (14239 bytes)

 

 

                                                                                                    Pavučina - toť to oč běží

 

Tedy konkrétněji řečeno o pavoučí vlákno. To pro své až neuvěřitelné technické vlastnosti nedává spát konstruktérům, technikům a i dalším vědcům. Než se pustíme  do vychvalování pavoučího vlákna a popisu jeho využití popovídejme si o českém komixu Nephila.

 


 

 

nephilamaculata.jpg (12387 bytes)

 

 

 

 

 

 

Fénix

chimerzlaty.gif (4942 bytes)

 

Chiméry a draci

chimerzelny.gif (4213 bytes)

 

Mínótaurus

chimermodr.gif (4210 bytes)

 

Hermafrodit

chimerfial.gif (4254 bytes)

 

Úvodní strana

chimercerv.gif (4065 bytes)

 

Hlavní strana knihy

chimeroranz.gif (4065 bytes)

Pavouk Nephila

Malý pavouček, velký pavouk. Někdo je zbožňuje, chová si doma sklípkany, něžně s nimi rozpráví. U jiného roste intenzita řevu s velikostí pavouka. Nevím, jak by arachnofobisté a nemilci pavouků, řvali, kdyby se setkali s pavoučky doktora Yersina. Tento celkem dobrácky vyhlížející a stařičký vědec je totiž asi skrytý zvrhlík a šílenec (o tomto jeho povahovém rysu možná neví ani sám jeho autor). Kdo jiný by totiž vynalezl látku, která se vstřikuje do hmyzích a pavoučích (pavouk totiž není hmyz) tělíček za účelem nestvůrně zvětšit dotyčné členovce, a kdo jiný by tyto zvětšeniny, pak prodával do zoo? Omlouvat ho genialitou a odtržeností geniů od reality, to prostě nelze. Tuto comicsovou postavu si vymyslel Ivo Pechar a vizuálně ji zvěčnil tuší Theodor Pištěk.

Klasická černobílá perokresba, zámecké prostředí (kam autor situoval profesorovy laboratoře) a v neposlední řadě fakt, že doktor Yersin vyvíjí látky přeměňující drobné pavoučky a hmyzáky v obry - to všechno působí tajuplně, napínavě až děsivě. Nephila vycházel v Ohníčku a ten si tenkrát kupovali celkem malé děti (no tak kolem 10 - 12 let :-) ). Vím jak jsem honem hnala do novinového stánku pro každé nové číslo, jen aby mi neuniklo pokračování, očka mi vylézala. O gigantických stvůrách se mi potom často i zdálo v noci :-).

Uznejte sami, že to skutečně stálo za to:

Starý a miloučký doktor Yersin, hodný vědec Fajen, zlý a podlý vědec Mergule, hodná vnučka doktora Yersina Norika a její jezevčík Princ a nezbytný vojenský nelidský výzkum.

Norika dostane od dědy pavoučka, který přede zlatavé sítě - Nephilu. Proto ho Mergule ukradne a nazvětšuje.

Podlé zelené mozky chtějí uměle vyvolávat tornáda pomocí "pontonu s rukávem". Představují si to následovně: "Zavěsíme rukáv mezi mračny a zemí. Vznikne komínové vření. Poruší se tepelná rovnováha v atmosféře a vznikne tornádo…" To je jistě zajímavá zbraň proti celým městům.

Jenže narážejí na stále stejný problém: "… Dřív než tornádo dosáhne svébytné síly, z tkanin je cár…"

Hnusák Mergule přikvačí vojákům na pomoc - nabídne jako materiál použít vlákno obřích pavouků. Armáda zajásá a Noričina pavoučka Nephilu přijme do svých řad. Jenže tento obludák dostane brzy chuť na Merguleho a je zabit. Začíná sháňka po dalším pavoukovi v thajské džungli … a tak dál a tak dál…

 

Námět a scénář Ivo Pechara by možná ještě i v dnešní době nadchl Hollywood. Jasné charaktery, představující černo a bílo. Velice silný morální apel ohledně možného zneužití vědy, úvahy na téma: biologické pokusy, a kde končí věda a nastupuje chamtivost a touha po moci? Máme právo měnit existující živé tvory? S čím kdo zachází, tím taky schází. Je vědec morálně odpovědný za své objevy?

Theodor Pištěk jakožto výtvarník nepoužívá prázdných efektů (poctivá kresba tuší). Výtvarná charakteristika jednotlivých osob je taková, že na první pohled je jasné, kdo je kdo. Podrobně jsou nastudovány detaily pavouka, který je zde větší než mamut, takže příslušné detaily bylo opravdu nezbytné pečlivě vykreslit.

Po letech na tento comicsový námět Ivo Pechara nakreslil obrázky Jan Pištěk. Jedná se o skoro přesné překreslení otcova originálu, ale obrázky jsou již barevné a je jich víc. Kopie je však zpravidla méně než originál, barva a přidané obrázky ze zajímavého literárního libreta udělaly dosti trapnou věc. (Tato barevná Nephila vyšla v roce 1990 v comicsovém časopise Aréna.)

Možná by neškodilo někde vydat originální Nephilu a i další comicsy původní dvojice (Profesor Dugan). Nelze jim upřít profesionalitu, nápaditost a tím pádem čtivost a schopnost zaujmout. A navíc podklady pro náměty si Ivo Pechar nevycucával z prstu, ale pečlivě nastudoval řadu fakt (hlavně o pavoucích) . Rod pavouků Nephila skutečně existuje. Je to druhově početný rod, jehož zástupci žijí například v Austrálii, na Madagaskaru a v Jižní Asii. Tito pavouci staví opravdu pevné svisle orientované sítě. Jejich sítě mohou zabránit v chůzi i člověku.

nephila.jpg (17802 bytes)

 

PODIVNÉ  PŘADLENY

Po staletí hleděli lidé na pavoučí vlákno se závistí a bylo přáním nejedné přadleny, sepříst takto tenkou a pevnou nitku. Nezdařilo se ani jedné jediné.

“Když ne přadlena, tedy ať nám dodávají nitě samotní pavouci,” pomyslelo si nezávisle na sobě a v různých dobách několik koumáků.

První doložené pokusy s využitím pavoučích vláken byly provedeny v 18. století. Výroba pavoučího hedvábí se inspirovala bourcem morušovým, byla totiž užívána vlákna, která se odvíjela z kokonů pavouků, a nikoliv ze sítí (těch využil prvně až B. G. Wilder koncem 19. století).

Jedním z prvních “hedvábníků” zřejmě byl Francouz Bon de Saint-Hilaire. Tento pán se v 18. století rozhodl, že bude vyrábět ty nejjemnější látky na světě a k jejich výrobě jako nití, použije vlákna nejlepší tkadleny – čili pavoučice. (Vlákno u pavouků stavějících sítě, snovají pouze samičky. Samci jen výjimečně loví potravu, nepotřebují tedy tkát lapací sítě, jakmile totiž přejdou ze stádia nymfy do dospělosti, žijí krátce. Jejich úkol je jediný - vyhledat samičku a předat jí své pohlavní buňky.) Tento podnikatel nechal pochytat tisíce maličkých tkadlen a zavřel je všechny společně do jedné velké prostory. Zajistil jim i potravu, ale na vlákna se těšil marně. Ono se totiž samičky pavouků vyznačují jednou nepěknou vlastností – kanibalismem. Silnější zbaští tu slabší, to ale Hilaire zjistil pozdě, tkadleny se mu už pojedly.

Asi tak před sto deseti lety na Madagaskaru jistý reverend P. Camboué zaměstnal domorodce sběrem místní Nephily (jejich vlákno bylo uznáno nejvhodnějším). Byl přírodovědy znalejší - pavouky jednotlivě uzavíral do klícek. V klíckách byli pevně přichyceni v úzké štěrbině, která je přidržovala mezi hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení vlákna. Cívka se nepřetržitě otáčela a tím vznikal neustálý tah vlákna, který nutil “přadleny”, aby neustávaly v jeho produkci.

Misionář měl štěstí, podařilo se mu získat malé množství kvalitních pavučinových vláken. Nechal z nich utkat tři krásné jemné lamby a ty daroval královně (lamba je tradiční malgašský oděv z velkého čtverce nebo obdélníku látky, který nosí muži i ženy nejrůznějším způsobem – přehozen přes ramena, uvázán kolem prsou nebo kolem pasu ap.). On nebyl poslední, zkoušeli to další, ale všichni zaměstnavatelé pavoučič poznali, že tudy cesta nevede.

Další využití pavoučích vláken napadlo výrobce různé optiky v osmdesátých letech 19. století –v této době se totiž přišlo na to, že vlákno pavučiny je dostatečně tenké, přitom pevné - tím pádem je to vhodný materiál pro zamontovávání do optiky všude tam, kde je potřeba mít v zorném poli tenký zaměřovací kříž, nebo různé stupnice ( v mikroskopu, v hvězdářském dalekohledu , v dalekohledu na pušce či v dělostřeleckém zaměřovači). Za druhé světové války, zcela logicky byla velká spotřeba zbraní, které musely mít zaměřovače, v USA tak vznikl “ pavučí průmysl”. Asi nejznámější v tomto oboru byl Nan Songer, který měl svoji továrnu v Kalifornii, v ní pro něj pracovaly černé vdovy (jeden ze dvou jedovatých druhů pavouků vyskytujících se na území Spojených států).

Vše bylo neuvěřitelně složité a nákladné a nikdo jiný nepřišel na lepší nápad, jak pavouky přesvědčit, aby tkali průmyslově jako stroje. Proto se pavoučí vlákna "dodaná přímo od zdroje” zřejmě nikdy nebudou používat. Ovšem genoví inženýři a chemici prohlašují, že je jen otázkou času, kdy se podaří uměle vyrobit nefalšované pavoučí vlákno. Co si z něj pak utkáme, to prý už bude naše věc. A možná, že skutečně za krátkou dobu se budou průmyslově tkát materiály z pavoučích vláken. Poslední pokusy jsou totiž velice nadějné.

Text a foto (kromě dvou nephil) JITA Splítková

 



a.pavouk1.jpg (15187 bytes)
Tohle pavoučisko, s nožkami jako ze skleněných vláken a červenými pruhy na zadečku  mi lezlo v bytě.
Nemám tušení co byl zač, ale aspoň jsem si ho vyfotila - fešáka :-) Při focení křižáka - viz dole jsem se už tak nesmála :-)


 

 

pavoukn.jpg (13471 bytes)

 

Publius

   Ovidius

                           Naso

 

  PROMĚNY

 

 

 

ARACHNÉpavoucek.jpg (3200 bytes)

pavouk.jpg (13645 bytes)

 

Ochotně poskytla sluchu těm slovům Tritónská Pallas,
schválila píseň Mús i hněv, jímž vzplanuly právem.
K sobě pak dí: „Ajť nestačí chváliti, hled'me být samy chváleny,
nestrpme klidně, by naším božstvem kdo zhrdal!"

Na osud Arachny Lýdské hned zamíří pozornou mysl:
v umění přísti a tkáti, jak slyšela, slávou se rovnat
Minervě chtěla ta dívka. Jen uměním proslulá byla,
nikoli rodem či stavem: vždyť otec fókajským nachem
napouštěl ssavou vlnu — byl z Kolofóna, slul Idmón.
Matka byla již mrtva, i ona však vyšla jen z lidu,
stavem rovna jsouc choti. Než Arachné po lýdských městech
hleděla slavné jméno si uměním získati, třebas
vyšla z malého domu a v Hypaiách bydlela malých.
Od vinic milého Tmólu se nejednou vzdálily nymfy,
nejednou od svých vln se vzdálily paktólské nymfy,
na její dílo se podívat šly, tak podivuhodné.
Nejen hotová roucha však bývalo radostné vídat,
nýbrž i předení samo — tak půvabná byla ta práce.
Ať už hrubou vlnu si teprve svíjela v klubka,
ať už do díla prsty se pouštěla, dlouhými tahy
česajíc vlnu a zjemňujíc ji, že byla jak mlha,
ať už pod hbitým palcem se točilo vřeteno oblé,
ať už zdobně tkala, vždy Minervy žačku jsi poznal.
Ona to popírá, uráží ji ta mistryně slavná;
dí: „Ať závodí se mnou! Když podlehnu, vše si dám líbit!"
V stařenu změní se Pallas a nepravé šediny k skráním
přiloží, nepevné, shrbené údy si podpírá berlou.
Potom jala se mluvit: „Ach, není všechno tak špatné
u věku pokročilém: jde zkušenost s pozdními léty!
Nepohrdej mou radou! Ty hleď si jen takové slávy,
z tvorů že smrtelných ty znáš nejlépe zpracovat vlnu,
bohyni ustup však, ty smělá, a pokorně žádej
o milost za tu svou řeč: když poprosíš, milosti dojdeš!"
Ona vsak posupným zrakem ji měří, načaté niti
zanechá, krotíc jen stěží svou pěst, a s výrazem hněvu
na tváři v odvět dá té stařeně, Palladě skryté:
„Přicházíš, zbavena smyslů a dlouhým zmožena stářím,
příliš dlouhý život ti uškodil! Takových řečí
dcera či snacha tvá ať poslouchá, máš-li snad jaké!
Já mám pro sebe důvtipu dost! Tím kázáním u mne
nedojdeš úspěchu, věř: jsem téhož smýšlení dosud!
Pročpak nepřijde sama? Proč zápasu se mnou se straní?"
Tu dí Pallas: ,Je zde!" Hned odloží stařeckou tvářnost
zjeví se bohyní zas. A nymfy i Lýďanky mladé
božstvu se klanějí hned — jen dívka se nepolekala.
Přece se zarděla však, ač nechtěla: červeň jí náhle
zbarvila tvář a opět zmizela, jako se barví
nachově vzduch v tu chvíli, kdy nad obzor vychází Zora,
avšak za krátký čas zas od slunce východu zbělá.
Na svém úmyslu trvá, a zpozdile vítězství lačna,
řítí se ve svůj osud: hle, nijak se nezdráhá Pallas,
nechala varovných domluv a nechce již odkládat zápas.
Beze všech průtahů hned dva tkalcovské umístí stavy,
každý na jiné straně, ty potáhnou jemnými nitmi.
Osnovu připnou k příčce a brdem rozdělí vlákna,
člunkem zahroceným pak vsouvají mezi ně útek
(ruka jej odvíjí s klubka), a když jej protáhly přízí,
přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek.
Spěchají obě, a šat si podkasavše až k hrudi,
pažemi hýbají znale, a necítí námahu pílí.
Tká se tu vzácný purpur, jenž okusil tyrského kotlu,
jakož i odstíny jemné, jež od sebe málo se liší:
takto, když úderem deště se sluneční paprsky lámou,
zbarvuje širé nebe svým obrovským obloukem duha,
v níž se skvěje sic na tisíc barev, a každá je jiná,
avšak přechody v nich jsou ukryty hledícím zrakům —
tak si jsou vedlejší rovny; leč konce se úplně liší.
Pružné zlato se též tu vetkává do vláken osnov,
obrazy ze starých dějů se snují tkaninou látek.
Pallas vetkává do ní hrad athénský s Martovou skalou,
na ní pak dávný bohů spor, jak zemi tu nazvat.
Dvavanáct nebešťanů tu na křeslech vysokých sedí
velebně kolem Jova: svou podobou umně je každý
vyznačen bůh, a královský vzhled má Jupiter mocný.
Neptuna zobrazí tak, že stojí a trojzubec dlouhý
vráží do drsné skály; i vytryskne z trhliny v skále
mořský proud: toť základ, jímž pro sebe město chtíc získat.
Sobě tam Pallas štít a oštěp s hrotem dá ostrým,
dá si i na hlavu přílbu a chrání si aigidou prsa.
Zobrazí dál, jak úderem oštěpu vydává zeměa.pavouk.jpg (15838 bytes)
výhonek olivy sivé, a na něm Zelené plody,
i jak bozi se diví. A na konec Vítězství vetká.
Aby však sokyně slávy se z příkladů poučit mohla,
jaké se odplaty smí tak zběsilá troufalost nadít,
přidala do čtyř rohů i ze čtyř zápasů s bohy
výjevy, barvou jasné, vlak postavy utkala malé.
V prvním rohu byl zobrazen Haimos a Rhodopé Thrácká,
mrazivá pohoří za dnešních dob, kdys bytosti lidské,
které si dávaly drze dvou bohů nejvyšších jména.
Pygmajské Gerany žalostný los zas předváděl druhý
koberce cíp: tu přemohla Júnó, a změnivši ženu
v jeřába, s vlastním lidem jí kázala sváděti boje.
Vytkala tam i Antigonu, jež před lety s chotí
mocného Jova si troufala soupeřit: královna bohů
dala jí ptačí vzhled — nic nebyla Troja, ni otec
Láomedón jí platen: hned dostala křídla, a bílý
stal se z ní čáp, jenž klapavým zobákem tleská sám sobě.
V jediném zbylém rohu je zobrazen Kinyrás sirý:
lze ho tu zřít, jak těla svých dcer, jež v chrámové stupně
zaklety, objímá leže a slzí, tiskna ten kámen.
Oliva, odznak míru, pak okraj koberce vroubí:
takový díla byl cíl — svým stromem skončila práci.


Arachné zobrazí býka, jenž ošálil Európu vzhledem:
řekl bys, že to je skutečný býk a skutečné moře.
Európu bylo tu zřít, jak pohlíží na opustěné
břehy a na družky volá a bojí se doteku vody, která
stříká až k ní, a krčí bázlivě nohy.
Vetká i Asterii, již objímá v zápase orel,
vetká i sličnou Lédu, jak pod křídly labutě leží,
dále jak v podobě satyra skryt král nebeských bohů
spanilou Antiopu kdys dvojím obtěžkal plodem,
jak byl Amfitryónem, když ošálil, Alkméno, tebe,
zlatem, když Danai přelstil, když Aigínu, ohněm, a v hadí
podobě Próserpinu, a Mnémosynu jak pastýř.
Také proměny tvé tam vetkala, Neptúne! Šálíš
Kanaku v podobě hrozného býka; jak Enípeus plodíš
Alóeovův rod, a v beraní postavě klameš
Theofanu. Máť plodin laskavá, s plavými vlasy,
hřebcem poznala tebe, máť Pégasa okřídleného
ptákem poznala tebe, a Melanthó delfínem zase.
Těm svým postavám všem i místům Arachné dala
příslušný vzhled. I Foibos je tam: tu v pastýřském kroji,
onde má jestřábí křídla, tam ve lví je zpodoben kůži,
jinde je zřít, jak v podobě pastevce ošálil Issu,
Bakchos jak Érigonu si podmanil, změniv se v hrozen,
Chíróna dvojtvárného jak Sáturnus zplodil, jsa hřebcem.
Na samém okraji látky, jež úzkým vroubena lemem,
vytkala pnoucí se břečtan a kvítí do něho vpletla.
Minerva jejímu dílu by nemohla, ba, ani Závist
vytknouti nic. Ten zdar však rozhněval hrdinku rusou:
roztrhla zdobnou tu látku, tu pohanu nebeských bohů,
člunkem s Kytórské hory, jejž v ruce držela právě,
Idmónskou Arachnu dvakrát či třikrát do čela bodla.
Nešťastná dívka to nemohla snést a mužně si smyčkou
zadrhla krk. Než Pallas, když visela, soucitem jata,
sňala ji, pravíc: „Ty zlá, buď živa, leč viseti budeš;
abys pak nebyla klidna ni o tom, co budoucnost skrývá,
týž trest celý tvůj rod ať stihne až k posledním vnukům!"
Poté odchází pryč a čarovných bylin ji šťavou pokropí.
Jak se jen dotklo to kouzlo neblahé vlasů,
všechny jí splynuly s hlavy, a s nimi i chřípě a uši,
hlava se úplně smrskne, ba, celým tělem se zmenší.
Po stranách namísto nohou jí visí tenounké prsty,
ostatek všecko je břich. I nyní však vypouští z něho
vlákna, a pavoukem jsouc, jak dříve se zabývá tkaním.


Přeložil Ferdinand Stiebitz




 

 

Text &webdesign JITA Splítková

animweb2.gif (18300 bytes)