Snad jiní jinak uvidí –
já myslím nebe širé si jak naši zemi
  a při hvězdách si myslím na lidi.
 

Vidím tam různotu skupení.
velkosti, tvarů a záře –
  to musí různé osoby
  být, kde jsou různé tváře!
 

Planetoidek tam havěť zřím
- uličnických to zmetků -
  jež hvězdám nám již stárnoucím
  bab nadává a dědků;
 

hvězdičky na šnůře pupečné –
embrya - mléčné símě –
  též nebe je zas v naději
  a nosí sladké břímě;
 

panenky růžově planoucí,
mládence hledů zbrklých,
  roj mužů světla klidného,
  roj babic žlutě scvrklých.
 

Běhají spolu a přece je
každý svých práv si bdělý,
  jak lidi nás zde chladná zášť
  je chladný éter dělí.
 

Životem různým se nebe skví
- dosti však tam též rovů
  a svaté ticho v koutečkách,
  jak sluší na hřbitovu.
 

    Co světů Svět as pohrobí,
jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí
  a přec svou váhou dále působí!