Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.
 

Čtem o nesmírnosti prostory
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.
 

Čeho my ještě se dožili!
Ba na stará kolena divy:
nám minulé vidět Ize přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!