Mars - no ten ještě by prošel přec,
jen kdyby nebyl tak rudý –
to je to: hbitým že pijákem
voják as po světě všudy.
 

Země - ach Země! toť ženuška!
při práci věčně jen hravá,
plna je květů a písniček
mladá jak lípečka zdravá.
 

Ještě pak: holčička Venuše,
kypící, bující poupě,
a skoro matce až na klíně
Merkur, to nemluvně hloupé.
 

Je vám to pečlivá matička,
v němé té doběkol sebe drží nás mladší,
ale i postárlé propouští,
jen až kam zraky jí stačí.
 

A jsou i planety takové,
které už před časy zvadly,
jejichžto trouchnivé mrtvoly
v komety již se rozpadly.
 

Odlétly, ve hvězdách zmizely,
už se i rozprchlé zdály,
matička na ně jen vzpomíná
v světové myšlének dáli.
 

Někdy se po nich však roztouží,
náhle je stáhne až k sobě,
ohnivé slzičky žíhají
po nebi v němé té době."

V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!
 

My když i nožičky vyšvihnem
do šibkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
přece jen trojici roků.
 

"Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.
 

Nás je vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má hvězdáře,
kteří jí sčítají děti.
 

Některé z nás, ty už umřely,
některé ještě se rodí,
některým mladicky do skoku,
jiné jak o berlách chodí.
 

Uran a Neptun - tak pro příklad –
dávno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v posledním tažení
Saturn i se svými kruhy,
 

Jupiter také už zvadlý kmet,
pleť jeho žlutě tak září,
ledové ruce, líný chod,
široké vrásky ve tváři.
 

Promrzelý je to kolohnát!
ač že vám sotva se plazí,
my když se nejpěkněj točíme,
on nám to, habán ten, kazí.