Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.
 

Když ji hled jeho políbí,
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.
 

Přece se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede vpovzdálí –
a Měsíc schne a vadne.
 

Znej ty panenky jako já,
budeš si vést jináče:
ve dne se každá upejpá –
a v noci blahem pláče.
 

Panenka Zem po celou noc
hledí k tvé sličné tváři –
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.