Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobné vrásky,
mladí jí líce a svěží jí vlásky;
ve světův závratně vířivém honu
od věků přes věky do časův skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.
 

Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy –
zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!